Írán, který nyní čelí soustředěné americko-izraelské útočné kampani, má kromě „viditelných“ vojenských kapacit také rozsáhlou podzemní infrastrukturu, kterou armáda budovala po velmi dlouhou dobu.
Americko-izraelské útoky začaly 28. února a v prvních dnech se ukázaly jako velmi efektivní. Dokázaly zlikvidovat mimo jiné duchovního vůdce Alího Chameneího, ministra obrany Amíra Násirzádeha, ale také bývalého íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Írán samozřejmě nemůže vést plnohodnotný vojenský konflikt s USA ani s Izraelem, proto se uchyluje k asymetrickému pojetí boje. Jinými slovy to znamená, že jeho jedinou šancí je přežít první úder protivníka a zachovat si síly pro protiútok. To ostatně Írán činí, když ostřeluje země Perského zálivu.
Rozsáhlý arzenál balistických raket a dronů
Teherán k tomu disponuje rozsáhlým arzenálem balistických raket a dronů. Rusko navíc Íránu na taktické úrovni radí, jak zefektivnit útoky dronů, které Teherán vysílá proti státům Perského zálivu, a jak snáze pronikat nepřátelskou protivzdušnou obranou.
Je známo, že Írán kromě kapacit, které jsou umístěny na povrchu a jsou tedy zranitelné vůči vnějším útokům, disponuje rovněž rozsáhlou podzemní infrastrukturou, budovanou po dlouhá desetiletí. Hovoříme o skutečně propracované struktuře, kterou tvoří raketová města, letecké základny například se stíhači F-4 Phantom, velitelská stanoviště a spletitý systém logistických tunelů. I Chameneí měl svůj bunkr. Jednalo se o podzemní tunelový komplex, který v mnoha ohledech připomínal město. Podle videí zveřejněných izraelskou armádou má zařízení sloužit jako bezpečné útočiště pro nejvyšší íránské politické vedení.
Tunely pro vrcholné představitele režimu
Komplex mohou využívat i další vrcholní představitelé teokratického režimu. Propletená síť tunelů se táhne až do délky téměř pěti kilometrů. Tyto podzemní základny nejen ochránily íránské ozbrojené síly před úplným zničením, ale zároveň jim umožnily reagovat asymetricky a udržet mobilitu i utajení strategických prostředků.
Írán od 90. let rozvíjí vlastní raketový program, přičemž čerpá zejména ze sovětských a severokorejských zkušeností v oblasti balistických raket na kapalné i pevné palivo. Během dvaceti let se země posunula od kopírování sovětských raket Elbrus s doletem 300–500 kilometrů k vývoji vlastních raket středního doletu, jako jsou Ghadr a Emad. Teherán má mnoho podzemních „raketových měst“ s vlastní strukturou, zázemím a vybavením – materiálním i personálním.
Íránské úřady tvrdí, že v každé z 31 provincií se nacházejí raketové základny. První snímky raketových měst se na veřejnost dostaly v roce 2015. Schéma je podobné, jde o síť tunelů, které jsou obvykle vysoké 6–10 metrů a široké přibližně šest metrů. Nedostatek velkých ploch je kompenzován délkou tunelů, která může dosahovat desítek kilometrů. Podél stěn tunelů jsou hustě rozmístěny řady balistických raket nebo odpalovacích zařízení umístěných na vozidlech. Především tato vozidla jsou skladována spolu s potřebnou municí, aby mohla v případě potřeby rychle vyjet na povrch a bez prodlení odpálit raketu.
O hloubce raketových komplexů se spekuluje
O hloubce, v níž se podzemní raketové komplexy nacházejí, však zatím můžeme pouze spekulovat. Existují dohady, podle nichž se mohou raketové zbraně nacházet v hloubce 30–80 metrů, což by mělo stačit k ochraně před nepřátelskými leteckými útoky. Velitel Islámských revolučních gard prohlásil, že hloubka může dosahovat až 500 metrů, nicméně takový údaj by byl realistický pouze v případě, že by byl tunel vyhlouben v horském pásmu.
Uvádí se, že každé takové zařízení je navrženo jako autonomní a disponuje vlastním systémem napájení pro případ, že by došlo k poškození nebo vyřazení elektrických rozvoden. S největší pravděpodobností jde o podzemní dieselové generátory, které dokážou při výpadku civilní elektrické sítě zajistit energii pro klíčové systémy, například osvětlení či ventilaci.
Některé raketové základny jsou konstruovány tak, aby umožňovaly odpalování raket přímo z podzemí. Za tímto účelem je celý komplex vybaven kolejnicovým systémem, který dopravuje balistické rakety k odpalovacímu silu, jehož výstup na povrch je důkladně maskován.
Na níže uvedeném videu je například zachycen proces, při němž íránská armáda umisťuje do odpalovacího zařízení balistickou raketu středního doletu Emad s dosahem přibližně 2000 kilometrů. Zajímavé je, že jde o raketu na kapalné palivo, která se plní těsně před startem. To naznačuje, že Írán disponuje potřebnou infrastrukturou pro manipulaci a doplňování petroleje i toxického oxidačního činidla v uzavřených podzemních prostorách. Své základny Írán podle potřeby rozšiřuje. To se týká například základny v Hormozgánu, kde armáda v roce 2021 vybudovala sedm odpalovacích zařízení, každé o průměru 16 metrů. Zařízení je schopné odpálit několik balistických raket najednou.
Oghab 44
Podzemní letecké základny představují další důležitý prvek asymetrického pojetí boje. Nejznámější z nich je Oghab 44, odhalená v únoru 2023, která se nachází v horách severně od klíčové dopravní spojnice – Hormuzského průlivu. Základna je určena k umístění pilotovaných i bezpilotních prostředků.
Na první pohled rozsáhlý podzemní komplex je vyhlouben ve vápencovém masivu formace Asmari. Disponuje čtyřmi severně orientovanými vstupy, které jsou napojeny na přibližně tři kilometry dlouhou nekrytou povrchovou ranvej. Její výstavba začala v květnu 2021, přesto však celý komplex pravděpodobně pochází z výrazně dřívější doby. Letadla se na ranvej mohou dostat prostřednictvím dvou částečně krytých pojezdových drah o délce asi 1,4 a 1,8 kilometru. Tunelové spojnice těchto drah mají zároveň sloužit jako varovné zóny.
Spekuluje se o tom, že by se v Oghabu 44 mohly nacházet i letouny Su-35, nicméně to se zatím jeví jako nepravděpodobné. Tunely podzemní základny byly totiž navrženy především pro provoz letounů F-4 Phantom, F-14 Tomcat a Su-24, které mají menší rozpětí křídel než Su-35.
Íránské podzemní letecké a raketové základny tak budou i do budoucna tvořit důležitou součást obranné strategie teokratického režimu. Jsou průběžně rozšiřovány, doplňovány a vznikají i další přidružené struktury.
Zdroj: Militarnyi, Iran International
Autor/Licence fotografie: Íránská F-14, Nasim Online, CC BY 4.0
.jpg){kind=link}